Tereza Ramba

 

 

Tenhle rozhovor je naprosto výjimečný nejen tím, že ho vedou dva sourozenci, ale také svojí intenzitou. Vznikal v podstatě několik týdnů. Začali jsme na chatě u naší babičky, pokračovali cestou autem do Brna, kam se mnou brácha odjel na natáčení abychom mohli povídání dokončit. Ptala jsem se ho na všechno a bylo pro mě neuvěřitelně inspirativní nakouknout úhel jeho pohledu. Vzpomněla jsem si na všechna svá studia v zahraničí, na vítr ve vlasech a jak mi cestování otevřelo obzory. Vzniklo asi třicet stránek materiálu, které jsme zredukovali na to nejpodstatnější, abyste si ho mohli přečíst tady na stránkách Intactu který milujeme a se kterým celá naše rodina tak ráda vyráží na cesty. Vznikl proto, aby podpořil ty, kteří třeba s cestou z různých důvodů váhají. Shodli jsme se, že cestování je ta nejlepší věc, do které se dají investovat peníze, jsou to totiž peníze investované do sebe. S Karlem Klusákem, ředitelem a duchovním otcem Intactu nás pojí letité přátelství, objevila jsem díky němu kus světa, ale také má v mém srdci speciální místo. Jako první mi totiž kdysi řekl že bych měla psát. Díky němu jsem o tom začala vůbec přemýšlet, a tak vlastně začala dlouhá cesta k mojí první knížce, která je mimochodem o cestování. A to, co má v sobě jako dar Karel, přenesl také do celého Intactu. Na osobních schůzkách je to on, nebo někdo z jeho skvělého týmu, kdo schopný vidět ve vás potenciál a správně vás nasměrovat. Za to vám Karle moc děkuji, za to vás zbožňujeme.

Pojďte se se mnou a mým bratrem Ladislavem vydat na malou cestu po papíře, a pak třeba vyrazíte na tu vlastní. Držíme vám palce a objevování zdar.

 Ládi, ty jsi byl minulý rok byl na dlouhé studijní cestě. Právě se chystáš na novou cestu. Kde přesně jsi byl? A na jaké škole?

Byl jsem na Maltě na škole Sprachcaffe v městě St. Julians. Myslím že pro první cestu jsem si nemohl vybrat líp.

 A můžeš nám nějak přiblížit, jak zhruba studium v zahraničí funguje? Ve škole jsi strávil měsíc, což je dlouhá doba a mě zajímá všechno. Jak to probíhalo?

Všechno probíhá naprosto v pohodě. Po příletu jsem absolvoval prohlídku kampusu i samotné školy. Přiletíte většinou v sobotu, takže celou neděli máte v podstatě na aklimatizaci. Od pondělí pak začíná samotné studium. Máte volnou neděli na to, si to tam projít, když jste nejistí můžete se zeptat na recepci na cokoliv, a k dispozici jsou vám vedoucí skupin, takzvaní týmeři, který vám poradí opravdu s čímkoliv.

Od pondělí jsi tedy nastoupil na tvrdo do školy, studium pět dní v týdnu?
Ano. Ob týden se mění ranní a odpolední hodiny, máte až 5 hodin angličtiny denně. To mi přijde fantastický, že máte volné vždy dopoledne nebo odpoledne, máš tedy docela dost volného času pro sebe.

K tomu se dostaneme, jak jsi trávil volný čas, ale ještě mě zajímá ta škola. Měl jsi relativně dobrý základ angličtiny, máš pocit, že tě měsíc na Maltě a měsíc v této škole, že tě to nějak posunulo?
Určitě. Myslím si, že mně to posunulo nejenom s angličtinou. Jak jsi řekla, tak jsem vlastně nějaký základy měl, řekl bych i dobrý. Akorát jsem neměl takový ten cit na to vlastně mluvit úplně z patra a ani nepřemýšlet nad tím co vlastně říkám.
A to jsem tam chytl hned po dvou týdnech mluvení. Tím že komunikujete pouze v angličtině, tak to jde samozřejmě mnohem rychleji.
Před odjezdem jsem dostal od pana Karla Klusáka velmi dobrou radu a to, že vlastně i s Čechy mám mluvit striktně anglicky. To doporučuji všem, co jedou na jakýkoli jazykový pobyt. I když víte, že je to Čech, a vlastně nevíte, jak to říct v daném jazyce, tak se prostě snažte toho vysvětlit co nejvíce, nebo to přeložte v překladači. Já jsem za celou dobu česky promluvil snad jenom dvakrát, a to když jsem něco vysvětloval jednomu tým lídrovi, ale jinak vlastně jsem mluvil pořád anglicky, a když to dodržíte, tak vás to hrozně zlepší.

K tomu se vrátíme v té druhé půlce otázky, ale já musím říct, že jsem s tebou mluvila telefonem vždycky třeba po týdnu a ten pokrok, který jsi udělal v hovorové angličtině byl enormní. Samozřejmě nevím, co třeba čtení a psaní, ale ten skok byl jako obrovský a naprosto znatelný a přesně bych řekla, že po těch dvou týdnech se to hrozně zlomilo u Tebe, že jsi začal najednou být úplně svobodný v té řeči.  Ty jsi to hrozně hezky popisoval. Co se ti stalo s angličtinou, že jsi v ní najednou začal přemýšlet? Myslím, že jsi to nějak takhle říkal.
Já jsem vlastně... Vlastně pak přestanete přemýšlet a máte najednou cit pro to mluvit z patra, mluvit přirozeně a přestanete se bát. Najednou začnete krásně plynule komunikovat, přepne vám to a vy v té řeči myslíte. Myslím si, že jinak to bohužel nejde, než do té země odletět a mluvit anglicky pořád. Já jsem se to snažil naučit tady v Čechách. Četl jsem knihy v angličtině dělal jsem si i různý testy, ale to mluvení udělá vážně nejvíc. Začal jsem rozumět textům písniček a u filmů už nepotřebuju titulky. S kamarády z cizích zemí se můžu bavit o čemkoli. To jsou takové malé výhry.

Automaticky se zlepšilo i psaní a čtení.
Neposunulo mě to ale jenom v angličtině, bylo to hodně i o osobním rozvoji, jako vlastně třeba o osamostatnění, nebo nakládání s penězi nebo postarání se v podstatě sám o sebe.

To je krásný co říkáš, je pravda že mám pocit jako kdybys odjížděl jako dítě, ale vrátil se dospělý chlap.. prostě se tam stala nějaká velká změna. Zároveň vím, a to nemůžeme tady opomenout, tobě je 18 a tam vlastně může mít třeba spousta jak těch dětí, tak těch rodičů strach. Pamatuju si i naši mámu (smích). Co bys doporučoval těm, co mají strach?

Pro mě to byla první velká cesta, jak samotného letadlem, tak na tak dlouhou dobu, ale není se čeho bát. Samozřejmě vám vyskakují otázky jako třeba jestli na letišti najdete správný východ, jestli najdete správné lidi, že tam budete najednou sami, ale je to úplně krásně ošetřený, protože dostanete papíry, kde máte máte různá emergency čísla, všude jsou lidi kteří vám případně pomohou. Já jsem to nakonec zvládnul sám, dostanete papíry od Intactu, kde je vše detailně popsáno a perfektně připraveno.

Přiletíte a najednou vidíte že je tam šest podobně starých lidí a nikdo tam nemá okolo sebe rodinu a všichni hledají ty kufry, je vám jasné, že jste správně.

Musíte taky hospodařit s penězi, najít si případně ke studiu brigádu, najednou okolo sebe nemáte tu pevnou rodinu, člověk je hozen do vody, zároveň se cítí skvěle protože se musí spolehnout jen sám na sebe, v tomhle to byla velká škola.

Potkalo tě nějaké nebezpečí?

Maximálně to, že se mi extrémně nechtělo domů. Takže největší nebezpečí bylo že už tam zůstanu. (smích)

A podařilo se ti najít nějaké kamarády?

Našel jsem si tam dost kamarádů a vlastně i bych řekl že do velký dálky mého života, že vlastně je budu mít už asi napořád. Líbilo se mi, že jsme trávili čas spolu, ve velké skupině, v podstatě bez elektroniky.

Takže myslíš, že ti i zůstanou?
Řekl bych že minimálně půlka určitě. Už jsem zpátky tři čtvrtě roku a s dost z nich udržuji komunikaci na dálku, mám pozvání od kamarádů na Maltu, do Říma a všude možně po Evropě, doufám že někteří přijedou i za mnou k nám. Jsou to pro mě cenná přátelství i dlouhodobé kontakty které vítám, chci totiž v budoucnu studovat v zahraničí. Je to hrozná výhoda mít kamarády v různých koutech světa a zároveň to udržuje v kondici ten jazyk, samozřejmě.

Tvůj cíl je tedy jednou studovat v zahraničí?

Ano, sním o Americe například a Malta mi zvedla sebevědomí. Je důležité začít v tom jazyku myslet, a to se mnohem lépe naučí životem, aspoň tedy mě. Nejsem úplně typ na biflování a učitelé byli mladí, sportovali jsme, koupali jsme se v moři, zábavou se toho člověk naučí mnohem víc.

Moře ti tedy závidím…

Ano teď přejdu k té zábavě, byli jsme každý den u moře, přímo v našem kampusu byl bazén a taky beach volejbalové hřiště.

Přímo v kampusu se taky pořádali různé hry a turnaje, výlety, karaoke. Viděl jsem St Peters Pool, Golden Bay, zažil jsem toho strašně moc. Byli jsme veliká parta kamarádů a upřímně bych tam klidně strávil další měsíc.

 

Co bys doporučil člověku, který je na vážkách, strašně by chtěl jet, ale prostě má z nějakého důvodu strach? Nemluví podle něj dost dobře anglicky nebo se prostě bojí být bez rodičů nebo mu brání rodiče, protože ho nechtějí pustit. Tak co bys dal jako největší argument, kdybys to říkal svému kámošovi, který váhá, jestli má jet?
Tak já bych chtěl nejdřív říct rodičům, nechte je tam jet, protože to je hrozně důležitá zkušenost. Já jsem se bál, ale zároveň jsem byl hrozně natěšený, doporučuju fakt do toho jít prostě. Po hlavě. Všechno se učit průběžně zkušeností, hrozně moc mi to dalo do běžného života.

 Ty teď chystáš další velkou cestu… Tak jestli můžeš třeba prozradit nebo nad čím uvažuješ, co by se ti líbilo a co od toho očekáváš? 

Rád bych se podíval do Ameriky. Malta ale naprosto splnila moje očekávání, takže jsem přemýšlel že bych chtěl absolvovat podobný styl. Vypilovat angličtinu, mít skvělou školu a zároveň na dosah moře a pláž.

Podle čeho se rozhodneš?

Měl jsem dlouhou schůzku s Karlem Klusákem, a ten mě skvěle nasměroval. Má neuvěřitelný přehled, je zcestovalý a téměř všechny školy osobně prošel. Měl jsem na něj připravené otázky, řešili jsme, co od toho očekávám, jaké mám přání.

Ta osobní schůzka s někým z Intactu je nesmírně důležitá, jsou to úžasní profíci a mají zkušenosti, můžete tam vzít případně i rodiče, moc mi to pomohlo.

Chtěl jsem se učit, zároveň ale načerpat sluníčko a mít pohodu, možnost objevovat.

 Tak prozradíš, kam pojedeš? Jsem taky napnutá, jak jsi se rozhodl.

Zatím to vypadá na Miami. Rozhodování bylo náročné, líbila se mi taky třeba Kanada, nebo Barbados, ale zatím vyhrává Miami. Strašně mě to tam táhne.

 Musím říct, že jsem z toho trochu dojatá. Karla a jeho Intact znám vlastně dvacet let. Procestovala jsem i s nimi svět, ségra taky a teď začínáš ty.

Přála bych to každému, rodičům, ale hlavně těm dětem. Aby měli tu šanci získat rozhled a dostali se mimo svoji bublinu. Mám pocit, že každý člověk ve světě vždy rozkvete. A jsem na tebe pyšná, protože vím že to bylo mimo tvou komfortní zónu, ale to, jak jsi se s tím popasoval a co jsi z toho dokázal využít pro sebe je pro mě radost pozorovat. Bylo i krásný takhle koncentrovaně si s tebou brácha povídat, díky za to, že jsi nás nechal nahlídnout dovnitř, věřím, že to třeba nějakému rodiči, nebo dospívajícímu může pomoct se rozhoupat. Doufám, že tě Amerika nezklame a že nám pak dáš zase nějaké reference.

Já jsem hrozně rád, a ještě bych chtěl naposledy každého kdo váhá podpořit, je to opravdu krásný a moc důležitý. Otevře vám to dveře. A taky bych chtěl poděkovat tobě, a hlavně Karlovi a celému Intactu. Já už se nemůžu dočkat. Už za dva měsíce baby!

V tom nejlepším slova smyslu ti závidím.

Kdyby ještě žila naše babička Zdeňka, řekla by: Do prdele, to zas budu brát celý měsíc, než se vrátíš prášky na nervy.

(oba smích)

Opatruj se, a hlavně se nám v pořádku vrať.