Tereza Voříšková

Do New Yorku se mi na začátku vůbec nechtělo. Miluju dobrodružný cestování, cizí kultury a překvapení, radši spát v pralese nebo na poušti než tohle šílený betonový město, říkala jsem si. Potřebovala jsem se ale naučit pořádně anglicky a doufala jsem v pochycení alespon závanu lepšího přízvuku a navíc se mi odtamtud právě vrátil kamarád Jiří, madlo, kterého se často přidržuji v nesnázích, a že se tam stěhuje a že je tam pořád světlo a že přes mrakodrapy musíš hledat nebe, a ať jdu do háje s Indonesií, a že je ta škola úžasná a že je to město úžasný, a ať nejsem blbá. Tak já nebyla blbá.

A New York mě uchvátil. Muzikanti, kteří jsou všude a kteří Vás roztančí, kolej, ze který večer nikdy nepůjdete sami, ale s bandou kamarádů, takže se vlastně učíte pořád, škola, kde jsou všichni tak fajn, že už chcete být navždy studentem, a Central Park a Soho a moře a budovy a kino v Bryant Parku pod širým nebem každý pondělí zadarmo a čína k večeři a suši za dva doláče a Harlem a Brooklyn Bridge a nejlepší pizza One dollar na rohu 44th Street a Třetí avenue a nejlepší hamburgery a šíleně sladká cola a Broadway a Times Square a Dance Centra  téměř nonstop. Kdybych měla napsat o všem, co jsem za těch šest týdnů viděla, slyšela, naučila se, cítila a pochopila, nedobereme se konce. Budete to muset zažít sami. Tak Vám předávám, co bylo dáno mě. Nebud'te blbý!

Tereza***